Blázen jsem ve své vsi

Blázen

Blázen jsem ve své vsi,
znají mne smutní psi,
bílí psi ospalí,
plynoucí do dáli,
žádný z nich neštěká:
těší mne zdaleka,
jsou to psi oblaka,
běží a nekvílí.

Smutkem jsou opilí,
kam jdeme, nevíme:
požehnej duši mé.
Pastýři prastarý
s hlubokými dary
měsíci a bdění,
s trny na temeni
těžkém, rozbodaném
jako srdce.
Amen

Bohuslav Reynek

Dívám se z okna svého bytu na šedobílé psy, jak plynou po obloze sem tam protkané stužkou výfukových plynů kovových ptáků a zpívám si už třetí den písničku – básničku od Bohuslava Reynka zhudebněnou mým kamarádem kdysi před léty. Zvláštní, jak jeden text propojuje tolik věcí: dlouhý život a dílo básníka, grafika a překladatele, který se nebál rozkročit z Čech až pod úpatí Alp, aby se potom vrátil s rodinou na Vysočinu a tam čelil zvratům pohnutého 20. století prostým životem na statku v malé vesnici (jak se liší ta pověstná, mnohými opěvovaná „Vysočina“ od toho, co vídávám z dálnice Praha-Brno, v čem je její kouzlo?);
moje nahlížení do kulturního dění minulých desetiletí – spousta jmen mi něco říká, ale připadám si, jako bych zůstával až příliš často jenom v předpokoji „literárních a intelektuálních salónů“ (inu, i ve školních lavicích se taky dobře spávalo) až po vzpomínky na kamaráda, s kterým jsem toho kdysi tolik prožil, a který byl po nějakou dobu mým „učitelem“, ovšem poslední roky jsme se už moc neviděli.....
Možná, že ne náhodou se ke mně tahle báseň dostala znovu zrovna teď: „kam jdeme nevíme, požehnej duši mé, pastýři prastarý....“
Pěknou neděli vám všem!